TOP DRUM | SLAVNÉ ROCKOVÉ DESKY - KAŽDÉ PONDĚLÍ!
KRÁTKÉ PROFILY (ZAMĚŘENÉ ZEJMÉNA NA BICÍ) VČETNĚ NOTOVÝCH UKÁZEK

NOVĚ: Pod notací na konci textu najdete vždy vložené audio ukázky skladeb, o kterých je řeč - ideální i jako hudební doprovod ke článku! :)

Syrová porce
29.06.20


Grand Funk - Live Album - 1970
bicí: Don Brewer


Znáte tatarský biftek? Pokud ne, tak jen pro představu: je to syrové maso se syrovou cibulí, pepřem, solí, paprikou a vejcem - samozřejmě také syrovým. Pro někoho pochoutka největší, pro jiného záležitost poměrně těžko stravitelná. A přesně takhle působí i rané nahrávky Grand Funk. Ostře, syrově, a drsně. Pro jejich živé album to platí dvojnásob!

Grand Funk Live Album bylo v podstatě první ryzí hardrockovou živou deskou. Ano, byla tady již alba Wheels Of Fire od Cream a Live At Leeds od The Who. Ale to první nebylo příliš rockové, a na tom druhém zase chyběla sóla. Takže právě GF Live přineslo vše, co se posléze stalo etalonem, a odstartovalo velkou módu živých nahrávek v 70. letech. Doba to byla pro tento "formát" velmi příhodná, protože kapely si tehdy na koncertech dovolily mnohem víc než později, kdy už šlo jen o víceméně spořádané a veskrze korektní přehrávání studiových verzí. Ve vrcholné éře hardrocku 70. let však byly do koncertních verzí skladeb začleňovány kromě již zmíněných sól i nejrůznější improvizační plochy, vložené pasáže a další úpravy. Live Album přináší velmi působivou přehlídku tohoto přístupu.

Grand Funk patřili vždy mezi ty vůbec nejlépe šlapající kapely, na čemž měl zásluhu zejména extrémně energetický Don Brewer, který dokázal opravdu pořádně zatopit pod kotlem tohoto rockového expresu. Souhra (s jinak dost dominantní) basou Mela Schachera byla zcela výjimečná, a vše korunoval jedinečný Mark Farner, který si právě díky tomuto albu vysloužil ve své době neoficiální titul "nejrychejší kytarista na světé".  

Bicí Dona Brewera se celkově řadí spíše k těm "funkčním", takže zde sice nenajdeme takový příděl invence a pestrosti projevu jako třeba u Paice nebo Bruforda, ale vše kompenzuje zcela mimořádná dávka rytmického drivu. Ve skladbě T.N.U.C. předvede Brewer svoje typické sólo, zaměřené spíše na show a korespondenci s publikem (což bohužel z desky neuvidíte), přesto však zajímavé - a taky pěkně rychlé! 

Zkrátka a dobře, vše na této desce se točí kolem energie - vše je vystupňované do extrému, jas i kontrast vytažený naplno, k tomu ještě dvojité turbo a řádná dávka dusíku! Tohle album je prostě jedno z nesyrovějších vůbec! Takže: objednejte si pivo, dvojitou whisky, tatarský biftek - a k tomu si pusťte Grand Funk Live. Samozřejmě naplno, jak jinak... :)


ENG

Raw portion

Grand Funk - Live Album - 1970
drums: Don Brewer


Do you know steak tartare? If not, just to give you an idea: it's raw meat with raw onions, pepper, salt, peppers and eggs - of course also raw. For some the greatest delicacy, for others the matter is difficult to digest. And that's exactly what the early Grand Funk recordings look like. Sharp, raw, and harsh. This is doubly true for their live album!

Grand Funk Live was basically the first genuine hard rock live album. Yes, there were already Wheels Of Fire by Cream and Live At Leeds by The Who. But the first was not very rock, and the second lacked solos. So it was Grand Funk Live that brought everything that later became the standard and started a big popularity of live recordings in the 70's. The time was very convenient for this "format", because the bands at the concerts afforded much more then than later, when only it was more or less an orderly and completely correct playback of studio versions. In the peak era of hard rock in the 1970s, however, in addition to the already mentioned solos, various improvisational areas and embedded passages were included in the concert versions of the compositions. Live Album brings a very impressive show of this approach.

Grand Funk has always been one of the most energetic bands, and the main contributor was the Don Brewer, who really makes the fire under the boiler of this rock express. The interplay with (with an otherwise quite dominant) bass of Mel Schacher was quite exceptional, and everything was crowned by the unique Mark Farner, who thanks to this album earned the unofficial title of "fastest guitarist in the world" at the time.

Don Brewer's drums are more of a "functional" one, so we won't find such an portion of invention here as with Paice or Bruford, but everything is compensated by a very extraordinary dose of rhythmic drive. In the composition T.N.U.C. Brewer will perform his typical solo, focused more on the show and correspondence with the audience (which unfortunately you won't see from the album), but still interesting - and also pretty fast!

In short and well, everything on this abum is about energy - everything is enhanced to the extreme, the brightness and contrast are fully extended, plus a double turbo and a proper dose of nitrogen! This album is just one of the rawest ever. So: order a beer, double whiskey, steak tartare - and play Grand Funk Live. Of course, on maximum volume - how else ... :)





Grand Funk - Are You Ready (Live Album)


Grand Funk - T.N.U.C.


Grand Funk - Mark Say´s Alright


© 2020 Paul Schenzer | 29.06.20




Spása hardrocku
22.06.20


Van Halen - For Unlawfull Carnal Knowledge - 1991
bicí: Alex Van Halen


Začátek devadesátých let byl z hudebního pohledu dost zvláštní dobou. V reakci na "velké párty" druhé poloviny osmdesátých let se náhle dostavilo vystřízlivění a následně negace všeho, co tato doba představovala, přičemž v roli vrchního inkvizitora se představil takzvaný "seattle sound". V principu ale nešlo o nic jiného než jen recyklovaný recept "punkové revoluce" z konce let sedmdesátých - pouze s tím rozdílem, že tentokrát nebyly terčem destrukce artrockové, ale glamrockové kapely. Většina těchto kapel, jejichž styl se stal ze dne na den out, zareagovala však velmi "darwinovsky" - stylem "přežije ten, kdo se přizpůsobí". Takže původně veselí hoši operativně nasadili pochmurné výrazy, místo elasťáků navlékli vytahané džíny a starej svetr, vše doladili umaštěným účesem á la hlavní nádraží, a místo textů o nonstop party se spoustou girls, girls, girls začali usilovně potit songy o vnitřní rozervanosti, beznaději, stavu úzkosti a dalších psychických problémech. Tomu se ale dalo jen těžko uvěřit... Naštěstí tu byly kapely, které se nezměnily vůbec, a dál pokračovaly svojí cestou. Jako třeba Van Halen.

Deska s trochu zvláštním názvem - jehož zkratka je však vcelku známé a poměrně frekventované slovo, které bývá nahrazováno vysokým kmitočtem - přinesla opět porci kvalitního a poctivého rocku. A pokud jde o bicí, tak si zde člověk opravdu přijde na své. Alex Van Halen skvěle navazuje na odkaz "starých mistrů" (Bakera, Appice, Paice, Powella, Bonhama a dalších), a to jak hrou, tak i zvukem. Sound bicích zaznamenává návrat k "přirozenějšímu" (lze říci ambientnímu) zvuku, o čemž nás přesvědčují již první takty, které současně přinášejí přímo extrakt hardrockového stylu hry. Vydatný je i zbytek alba, za pozornost stojí zvláště skladba Pleasure Dome se skvělým intrem na kotle, a celkově pestrým pojetím bicích. Samozřejmě nelze opomenout zvuk malého bubnu, který jako již tradičně patří k těm nejlepěím. Alex Van Halen tedy i zde potvrdil, že patří mezi absolutní rockovou špičku.

Takže když to shrneme - For Unlawfull Carnal Knowledge přišlo ve správný čas se správným obsahem, a potvrdilo, že klasický rock se rozhodně nenechá pohřbít nějakou uměle vytvořenou vlnou!

ENG

Salvation of hardrock

Van Halen - For Unlawfull Carnal Knowledge - 1991
drums: Alex Van Halen


The beginning of the nineties was a quite strange time from a musical point of view. In response to the "big party" of the second half of the 80s, there was a sudden sobering up and subsequent negation of everything that this period represented, while the so-called "seattle sound" was introduced as the chief inquisitor. In principle, however, it was nothing more than a recycled recipe for the "punk revolution" of the late 1970s - with the only difference that this time were the target of the destruction not the artrock bands, but the glamrock bands. Most of these bands, whose style became out day by day, reacted very "Darwinian" - in the style "survives the one who adapts". So the originally cheerful boys operatively put on gloomy expressions, instead of elastics they put on pulled-out jeans and an old sweater, fine-tuned everything with a greasy hairstyle á la Central Station, and instead of lyrics about a nonstop party with lots of girls, girls, girls began to sweat songs about inner rift anxiety and other mental health problems. But it was hard to believe... Fortunately, there were bands that did not change at all and continued on their way. Like Van Halen. 

The record with a slightly strange name - the acronym of which is a fairly well-known and frequented word, often replaced by high frequency tone - again brought a portion of fair and quality rock. And when it comes to drums, you really get your money's worth here. Alex Van Halen continues the legacy of the "old masters" (ie Baker, Appice, Paice, Powell, Bonham and others), both in terms of play and sound. The sound represents a return to a "more natural" (you can say ambient) sound, which we are convinced of by the first bars, which bring an extract of the hard rock style of playing. The rest of the album is also plentiful, especially the song Pleasure Dome with a great intro on the toms and an overall varied concept of drums. Of course, we cannot forget the sound of a snare drum, which, as usual, is one of the best. So Alex Van Halen confirmed here that he belongs to the absolute top of the rock.

So to sum it up - For Unlawfull Carnal Knowledge came at the right time with the right content, and confirmed that classic rock will definitely not be buried by some artificial wave!





Van Halen - Poundcake


Van Halen - Pleasure Dome


© 2020 Paul Schenzer | 22.06.20




King Of The Big Time Show
15.06.20


Kiss - Destroyer - 1976
bicí: Peter

Destroyer je dnes legendou. Ale v roce 1976, kdy deska vyšla, to byl velký krok do neznáma a vlastně i jisté riziko... Proč?

Jsou lidi, kteří vždy zásadním způsobem ovlivní výsledek - řekl bych takoví "nositelé DNA". Jedním z nich je i producent Bob Ezrin. Jeho slavné nahrávky, ať už alba Alice Coopera, Kiss nebo konečně i (zatím) poslední desky Deep Purple, mají vždy nezaměnitelný teatrálně "pompézní" charakter, často jsou až téměř dramaticky vystavěné, a pokaždé disponují i dost specifickým "prostorovým" zvukem. Jednoduše řečeno: Ezrinovská produkce přináší vždy něco výjimečného.
Takže když si Kiss po úspěchu alba Alive! vybrali právě jeho, aby produkoval jejich další desku, museli počítat s tím, že z toho vyjde něco dost odlišného než předtím - což se také stalo. Na Ezrina ostatně vsadili právě proto, že produkoval Alice Coopera (který pro ně byl vždy velkým vzorem), takže určitá podobnost celkového pojetí Destroyeru s Billion Dollar Babies není tak řečeno "čistě náhodná".
Ezrinův vliv se skutečně projevil úplně na všem: počínaje zvukem, přes výběr skladeb, až po jejich aranžmá. Detroit Rock City přepracoval z celkem standardního rockového "shufflu" na velkolepou kompozici, God Of Thunder z původní verze zpomalil a přehodil ze Stanleyho na Simmonse (aby umocnil jeho temnost), a Beth opatřil smyčcovým doprovodem ve stylu Yesterday. Celkově vzato, pro příznivce Kiss z té doby opravdu poněkud silnější káva. Řekl bych přechod od Starbucks k prvotřídní brazilské.
Bicí zde již na první poslech zaujmou hodně nestandardním zvukem a celkovou barevností projevu. Album otevírá mimořádně šlapající Detroit Rock City v shufflovém rytmu, na nějž hned navazuje úderný rockový odvaz King Of The Night Time World, následovaný až sabatovsky temným a valivým God Of Thunder. Tato trojice skladeb je skutečně vrcholem nejen této desky, ale možná i celé produkce Kiss. A v každé z těchto skladeb najdeme i spoustu drobných fines bicích, které výsledek posunují hodně nad běžný standard. Nezklame ani druhá strana, odvíjejíci se pro změnu spíše v duchu Slade (ano, hlavně Shout It Out Loud), a vrcholící překvapivým finale v podobě balady Beth se smyčcovým doprovodem, a velkolepě znějící Do You Love Me.
Celkově vzato - což platí jak pro samotné bicí, tak i pro album jako celek - je tato nahrávka typickým reprezentantem poloviny 70. let, kdy nápaditost a pestrost byla tím nejpodstatnějším. Obojího je zde více než dost - a to je také důvod, proč se právě tato deska stala takovou legendou.

ENG

King Of The Big Time Show

Kiss - Destroyer - 1976
drums: Peter Criss


Destroyer is a legend today. But in 1976, when the record was released, it was a big step into the unknown and in fact a certain risk ... Why?
There are people who always have a major impact on the outcome - I would say such "DNA carriers". One of them is producer Bob Ezrin. His famous recordings, whether Alice Cooper's albums, Kiss or finally (so far) the latest Deep Purple albums, always have an unmistakable theatrically "pompous" character, they are often almost dramatically constructed, and each time they have a fairly specific "spatial" sound.
So when Kiss chose him after the success of Alive to produce their next record, they had to reckon with the fact that something quite different would come out of it than before - which also happened. Kiss bet on Ezrin just because he produced Alice Cooper (who has always been a great role model for them), so a certain similarity between the overall concept of Destroyer and the Billion Dollar Babies is not so "purely coincidental".
And Ezrin's influence really manifested itself in everything: from the sound, through the selection of songs, to their arrangements. Detroit Rock City reworked from a fairly standard rock "shuffle" to a spectacular composition, God Of Thunder slowed from the original version and switched from Stanley to Simmons (to enhance his darkness), and Beth provided a Yesterday-style string arrangement. Overall, for Kiss fans from that time really stronger coffee. I would say the transition from Starbucks to first-class Brazilian.
The drums will impress you with their very non-standard sound and the overall variety. The album opens with greatly swinging Detroit Rock City, which is immediately followed by striking King Of The Night Time World, and then by the Sabbath-rolling God Of Thunder. This trio of songs is really the highlight of not only this album, but maybe the whole Kiss production. And in each of these songs we can find a lot of small finesses of drums, which move the result much above the standard. The rest of the album is for a change more in the spirit of Slade (yes, especially Shout It Out Loud), until a somewhat surprising final in the form of Beth and spectacular Do You Love Me.
Overall - and this applies to both the drums and the album as a whole - this record is a typical representative of the mid-70s, when creativity and variety were uppermost. There is more than enough of both - and that is also the reason why this record has become such a legend.





KISS - Detroit Rock City


KISS - King Of The Night Time World


KISS - God Of Thunder


© 2020 Paul Schenzer | 15.06.20




Mount Rockmore
08.06.20


Deep Purple - In Rock - 1970
bicí: Ian Paice

3. června 2020 uplynulo přesně 50 let od vydání alba In Rock - jedné z nejzásadnějších desek rockové historie, a pro žánr hardrock možná té vůbec nejdůležitější.

Deep Purple nastavili touto deskou směr pro hardrockový styl první poloviny 70. let, což byla také vrcholná éra tohoto žánru. Ian Paice zde současně výrazně posunul rockovou hru na bicí - definovanou předtím průkopníky jako Mitch Mitchell, Carmine Appice a Ginger Baker - když rozehrál soupravu v úplně nové škále barev díky skvělé technice, jedinečné dynamice a neuvěřitelné nápaditosti. Již první skladba Speed King přináší přehlídku těchto atributů: od bouřivého intra přes pěkně divoké sloky se spoustou breaků, a jazzově odlehčenou mezihru, až po následnou gradaci do zběsilého hardrocku a strhujícího finale. Po další skladbě Bloodsucker, tentokrát s přímočařejším pojetím doprovodu, již následuje vrchol celého alba: jedenáctiminutová Child In Time. A nejsou to jen Gillanovy vokální orgie, co je na této skadbě z hudebního hlediska přímo šokující. Bicí Iana Paice zde totiž dosahují prakticky vrcholu dynamických možností - od jemného a precizního podkreslování na činely, přes lehký doprovod na soupravu (proložený navíc skvělými vyhrávkami), až po gradující fortissimo, které po mostu ravelovského bolera přechází do šlapajícího shufflového doprovodu v doube time pod kytarovým sólem. Po zopakování úvodní pasáže pak skadba vrcholí ve vpravdě zběsilé extázi. Ano, Child In Time je obecně nejslavnější skadbou z tohoto alba, ale najdeme zde i další skvosty. V první řadě je to trochu opomíjená Flight Of The Rat. Skladba ve svižném tempu je proložena spoustou breaků a doplněna pestře rytmizovanými mezihrami v half time, se skvělým vrcholem v podobě zrychlovaného rozjezdu v triolách. Skladba Living Wreck disponuje pro změnu jedinečným zvukem bicích (zvláště malého bubnu), zajímavě rytmizovaným podkladem kytarového sóla a swingujícími breaky v závěru. Album pak uzavírá metalově strohý Hard Lovin´ Man podložený úderným doprovodem s malým bubnem na všechny čtyři. Zkrátka rockové maximum!
Deep Purple touto desku nastavili opravdu vysokou (a s ohledem na faktor originality a průkopnictví vlastně jen těžko překonatelnou) laťku. Když k tomu přičteme ještě proslulý obal, můžeme s klidem prohlásit: ano, tohe jsou prezidenti-zakladatelé hardrocku.
Navštivte tento Mount Rockmore! :)

ENG

Mount Rockmore

Deep Purple - In Rock - 1970
drums: Ian Paice


On June 3, 2020, it will be exactly 50 years since the release of In Rock - one of the essential records in rock history, and perhaps the most important for the hard rock genre.

With this record, Deep Purple set the direction for the hard rock style of the first half of the 70s, which was also the peak era of this genre. At the same time, Ian Paice has significantly shifted the rock drumming - previously defined by pioneers such as Mitch Mitchell, Carmine Appice and Ginger Baker - to the next level, thanks to great technique, unique dynamics and incredible creativity. Already the first song Speed ??King brings a show of these attributes: from a stormy intro through pretty wild verses with lots of breaks and a jazz-lightened interlude, to the subsequent gradation into a frantic hard rock and impressive finale. After the next song Bloodsucker, with a more straightforward but again creative drums, the whole album follows the top: the eleven-minute Child In Time. And it's not just Gillan's vocal orgies that are musically shocking in this song. Ian Paice's drums reach practically the pinnacle of dynamic possibilities here - from fine and precise underdrawing on cymbals, through light rhythm on the drumset (with great breaks), to graduating fortissimo, which passes over the bridge of the "Ravel´s" bolero to the shuffle in double time under guitar solo. After repeating the introductory passage, the composition culminates in a truly frantic speeding up ecstasy. Yes, Child In Time is generally the most famous song from this album, but there are other gems as well. First of all, it's a bit of a neglected Flight Of The Rat. The song at a fast tempo is refined with lots of great breaks and colorfully rhythmic interludes in a half time, with a great conclusion in accelerated triplets. For a change, the song Living Wreck has a unique sound of drums (especially a snare drum), rhythmically interesting background of a guitar solo and great breaks at the end. The album then closes with a metal-austere Hard Lovin´ Man backed by a striking rhythm with a snare drum on all fours. In short, the rock maximum!
With this record Deep Purple sets a really high (and, with regard to the factor of originality and pioneering, actually hard to beat) level. If we add the famous cover, we can say: yes, these are the presidents-founders of hard rock.
Visit this Mount Rockmore! :)





DEEP PURPLE - Speed King


DEEP PURPLE - Child In Time


DEEP PURPLE - Flight Of The Rat


DEEP PURPLE - Living Wreck


© 2020 Paul Schenzer | 08.06.20




Gla(m)snosť
01.06.20


Kiss - Asylum - 1985
bicí: Eric Carr

Osmdesátá léta se dají rozdělit na dvě dost protikladná období. To první (s nástupem Reagana) bylo ve znamení opravdu hodně vystupňovaného napětí mezi Východem a Západem - v podstatě až k balancování na hraně atomové války. Celková atmosféra tak dost připomínala studenou válku let padesátých. To druhé (po nástupu Gorbačova) naopak přinášelo do té doby nevídanou vstřícnost a uvolněnost, kterou vyjadřovaly všem jistě dobře známé dobové termíny "perestrojka" a "glasnosť". Jak to celé dopadlo všichni víme - rozpadem východního bloku a ukončením té šílené polarizace, pro kterou se vžila vcelku výstižná zkratka M.A.D. (i Ian Gillan o tom má písničku). Ale proč o tom vlastně mluvím...
Je totiž až neuvěřitelné, jak tuto "politickou" atmosféru kopírovala i kultura: tedy zejména hudba, filmy a videoklipy. Zatímco v první půli 80. let byla velice častým námětem právě atomová války a jí způsobená apokalypsa (stačí jen vzpomenout skladby Nuclear Attack nebo Hiroshima od Garyho Moora, či vizuální ztvárnění klipů Kiss - Lick It Up a All Hell´s Breakin´ Loose), v druhé půlce se dostavil naleštěný a bezstarostný glamrock, který se spíše než štěpením uranu zabýval trvalou, a místo A-bomb nasadil do klipů raději S-bomby.
A naprosto perfekně dokládají tento zlom v kultuře i Kiss, kdy po dosti temných Creatures Of The Night, a agresivním až naštvaným Lick It Up, zahajuje druhou půlku osmdesátých let o poznání uvolněnější Asylum, aby optimismus následně vyvrcholil v podobě vyloženě jásavých Crazy Nights z roku 87. Jo, to byly časy...
Ale pojďme již k bicím. Album z tohoto pohledu vděčně otevírá monstrózní bubnová palba, následovaná zajímavým útokem tankových divizí... pardon, nějak mi to sklouzlo zpátky k té studené válce :) - chci říct zajímavým doprovodem s využitím dvou velkých bubnů. Skladba je celkově skvěle vystavěná, včetně uvolněné mezihry, čímž se řadí k vrcholům bubenického portfolia Erica Carra. Zbytek desky bohužel již takový prostor pro bicí nepřináší, a odvíjí se spíše v duchu osmdesátkového funkcionalismu. Nicméně nebyla by to deska z poloviny 80. let, kdyby nepřinesla alespoň jednu skladbu v tehdy téměř povinném speedovém tempu. Zde najdeme hned dvě, a to pro jistotu rovnou za sebou. Eric Carr se tady předvádí ve výborných variacích na purplovský Fireball, přičemž obě skladby představují tu tvrdší stránku alba. Radar For Love naopak přináší trochu zeppelinovské rozvážnosti s bohnamovsky přímočarým pojetím bicích. Zbytek alba je pak vyzbrojen standardním typem pěchotních bicích, chci říct ve znamení základního rockového rytmu.
Opět je třeba zmínit skvělý zvuk bicích, který byl vždy Carrovou silnou stránku, i když zde není již tak cizelérsky precizní jako na předchozích albech.
Celkově vzato jde o hodně povedenou desku, na které se Kiss posunuli od agresivně útočné "heavy" polohy směrem k vstřícnějšímu "glam" stylu. Prostě taková rocková "gla(m)snosť"... :)

ENG

Gla(m)snost

Kiss - Asylum - 1985
drums: Eric Carr


The 80´s can be divided into two much opposite periods. The first (with Reagan´s rise) was marked by a really escalating tension between East and West - basically to balancing on the edge of nuclear war. The overall atmosphere was so reminiscent of the Cold War of the 1950s. The second (after Gorbachev's arrival), on the other hand, brought unprecedented helpfulness and release of tension, which was expressed by the well-known period terms "perestroika" and "glasnost". We all know how it all turned out - the disintegration of the Eastern bloc and the end of the crazy polarization, for which the quite apt acronym M.A.D. (Ian Gillan also has a song about it). But why am I talking about it ...
It is unbelievable how this "political" atmosphere was copied by culture: especially music, movies and video clips. While in the first half of the 80's the atomic war and the apocalypse caused by it were a very common theme (just remember the Gary Moore´s Nuclear Attack), in the second half came a polished and carefree glamrock, which dealt with hair spray rather than fission of uranium, and instead of A-bombs he used S-bombs in the clips.
And this breakthrough in culture is perfectly illustrated by Kiss. After the very dark Creatures Of The Night, and the aggressive to angry Lick It Up, more relaxed Asylum begins the second half of the 1980s to culminate this optimism in cheerful Crazy Nights from ´87. Yeah, those were the times...
But let's get to the drums. From this point of view, the album gratefully opens with monstrous drum fire, followed by an interesting attack by tank divisions... sorry, somehow it jumped back to the Cold War :) - I mean an interesting rhythm using two bass drums. Overall, the song is well built, including a relaxed interlude, and for this reasons is King Of The Mountain one of the highlights of Eric Carr's drumming portfolio. Unfortunately, the rest of the record no longer brings such space for drums, and it unfolds more in the spirit of 80's functionalism. However, it would not have been a record from the mid-1980s if it did not bring at least one song at the then almost mandatory speed tempo. Here we find two, for sure, right after each other. Eric Carr performed excellent variations on the Purple´s Fireball, and both tracks representing the harder side of the album. Radar For Love, on the other hand, brings a bit of Zeppelin calming down with a Bohnam-like straightforward concept of drums. The rest of the album is armed with a standard infantry drums, I mean the basic rock rhythm.
Again, it is worth mentioning the great sound of the drums, which has always been Carr's strength, although it must be said that it is no longer as precisely chiselled as on previous albums.
Overall, this is a great record, on which Kiss moved from an aggressively offensive "heavy" position to a more lightened "glam" style. Just such a rock "gla(m)snost"... :)





KISS - King Of The Mountain


KISS - Any Way You Slice It


© 2020 Paul Schenzer | 01.06.20




Král přežil!


Yes - 90125 - 1983
bicí: Alan White

Yes byli - a zcela po právu - považováni za superskupinu a hudební mistry, jimž se hned tak někdo nemůže rovnat. Jinak řečeno králové artrocku - a tím pádem vlastně i celé hudení scény 70. let. Jenže pak přišla takzvaná punková revoluce. Kdejaké nové vlny smetly staré pořádky, a všechno bylo najednou jinak. Králové byli popraveni, místo náročných kompozic přišly 3-minutové "písničky", a místo extatických sól - nic. Yes ovšem věděli, že jako správné impérium i oni dokáží vrátit úder, a po několika poněkud rozpačitých pokusech vytasili trumf nejvyšší: 90125!
Už jen obal naznačoval, že tady půjde o "něco úplně jiného". Rogera Deana nahradil Apple, a artrockové až barokně ornamentální bicí rovný osmdesátkový hudební Bauhaus. Nicméně vše na té nejvyšší úrovni.
Alan White ubral breaků a přidal rytmického drivu, takže výsledkem byl hudební základ s nebývalým švihem, doplněný navíc brilantním zvukem. Notoricky známá první skladba Owner Of A Lonely Heart je opatřena jednoduchým beatem, který kopíruje základní doprovodné ostináto, a vytváří tak až konstruktivisticky strohý půdorys skladby. Bicí zde tepou s přesností rolexů - nebo možná spíš japonských digitálek, dalším to symbolem počátku 80. let, a v přísné disciplíně ženou celou kapelu vpřed. Samozřejmě by to nebyli Yes, kdyby nepředvedli, že jsou i nadále stejní mistři jako bývali v éře artrocku - od toho jsou tu rytmické orgie ve skladbě Changes nebo zářivá instrumentálka Cinema. Takže král přežil - ať tedy žije!

ENG

The king survived!

Yes - 90125 - 1983
drums: Alan White


Yes were - and rightly so - considered a supergroup and music masters that no one can match right now. In other words, the kings of artrock - and thus the whole music scene of the 70's. But then came the so-called punk revolution. Every new wave swept away the old order, and everything was suddenly different. The kings were executed, instead of demanding compositions came 3-minute "songs", and instead of ecstatic solos - nothing. Yes, however, they knew that, as a good empire, they could strike back, and after some somewhat embarrassing attempts, they drew the highest ace: 90125! Just the sleeve design indicated that it would be "something completely different". Roger Dean was replaced by the Apple, and the artrock almost baroque ornamental drums replaced by straight 80's musical Bauhaus. However, everything at the highest level. Alan White reduced the amount of breaks and added a rhythmic drive, so the result was a musical base with an unprecedented swing, complemented by a brilliant sound. The notorious first song Owner Of A Lonely Heart is equipped with a simple beat, which copies the basic ostinato, creating a constructivistically austere floor plan of the composition. The drums beat here with the precision of rolexes - or maybe more Japanese digi watch, another symbol of the early 80's, and in strict discipline they push the whole band forward. Of course, they wouldn't be Yes if they didn't show that they're still the same masters they used to be in the artrock era - that's why there are rhythmic orgies in Changes or sparkling instrumental song Cinema. So the king survived - long live!



YES - Owner Of A Lonely Heart


YES - Hold On


© 2020 Paul Schenzer | 25.05.20




Odmaskovaní Kiss na vrcholu


Kiss - Lick It Up - 1983
bicí: Eric Carr

První deska Kiss po odmaskování a třetí (pokud nepočítáme převážně kompilační album Killers), na které se představil Crissův nástupce Paul Caravello, čili tak řečený Eric Carr. Úderné a přímočaré bicí s velmi hutným zvukem dávají nahrávce značně agresivní charakter. Hra je převážně dosti elementární, poplatná v tomto směru době vzniku, kdy po hudebně velmi odvážných a experimentům přejících sedmdesátých letech se dostavila kocovina v podobě všeobecné obliby toho nejjednoduššího rytmu. I tak lze ale na desce najít zajímavější doprovody a vyhrávky jako například právě rytmus skladby Young And Wasted (viz notace) nebo triolový "bolero" prvek v závěru poslední skladby. Naopak titulní píseň je postavena na tom nejzákladnějším rockovém rytmu, což je vzhledem k jejímu charakteru i ambicím "stadiónového" hitu (kterým se skutečně stala) logické. Co zaslouží zvláštní pozornost, je skutečně dokonalý (a také značně studiově "doladěný") zvuk bicích, který patří k těm vůbec nejlepším. Celkově vzato skvělá a pěkně agresivně znějící deska s výborně šlapajícími bicími z doby, kdy Kiss byli na vrcholu.

ENG

Unmasked Kiss on top

Kiss - Lick It Up - 1983
drums: Eric Carr


The first Kiss album after unmasking and the third (unless we count mostly compilation album Killers) on which Criss's successor Paul Caravello, alias Eric Carr, introduced himself. Striking and straightforward drums with a very solid sound give the record a considerably aggressive character. The play is mostly quite elementary, payable in this direction at the time of its creation, when after a musically very bold and experimenting era of the seventies, a hangover appeared in the form of general popularity of the simplest rhythms. Even so, you will find on this record some interesting beats and breaks, such as the main rhythmic pattern in the Young And Wasted or the triplets "bolero" element at the end of the last song. On the contrary, the title song is based on the most basic rock rhythm, which is logical given its character and ambitions of the "stadium" hit (which really became). What deserves special attention is the really perfect (and also very studio "tuned") sound of the drumset, which is one of the best ever. Overall, this is a great and pretty aggressive sounding record with a thunderous drums from the time when Kiss was on top.



KISS - Young And Wasted


KISS - Lick It Up


© 2020 Paul Schenzer | 22.05.20




instagram.com/paulschenzer

ŠKOLA ROCK DRUMS - POPIS & UKÁZKY

www.schenzer.com

O nákupu

Jak nakupovat
Cena dopravy
Obchodní podmínky
Ochrana osobních údajů

Kontakt

e-mail: info@rockdrums.cz

© 2018 ROCK DRUMS | www.rockdrums.cz | info@rockdrums.cz E-shop ROCK DRUMS