TOP DRUM | SLAVNÉ ROCKOVÉ DESKY
KRÁTKÉ PROFILY (ZAMĚŘENÉ ZEJMÉNA NA BICÍ) VČETNĚ NOTOVÝCH UKÁZEK

DALŠÍ DÍLY SERIÁLU (včetně notace) V PŘIPRAVOVANÉM DRUHÉM DÍLU ŠKOLY ROCK DRUMS!!!


NOVĚ: Pod notací na konci textu najdete vždy vložené audio ukázky skladeb, o kterých je řeč - ideální i jako hudební doprovod ke článku! :)

McGyver a kladivo
24.08.20


Jeff Beck Group - Rough And Ready - 1971
bicí: Cozy Powell


Jeff Beck je zajímavý jednou věcí - tedy kromě toho, že jde o jednoho z nejlepších kytaristů světa - a totiž tím, že vůbec nelze odhadnout, v jakém stylu bude jeho další deska. Někdy mám dokonce pocit, že to netuší ani on sám. Vždyť co už vystřídal za styly: začal u blues a lehké psychedelie, pak to vzal přes hardrock k fusion a čistokrevnému jazzrocku (který mu podle mě seděl nejvíc), následně zabočil ke komerci, odskočil si k rock´n´rollu a filmové muzice, a skončil u jakéhosi "future-guitar-techna" - či jak to nazvat. V této souvislosti se mi vybavuje takový ten švýcarský nůž, který má snad tisíc různých nástrojů a dokáže v podstatě úplně všechno: počínaje řezaním, přes stříhání, pilování, šroubování, otevírání láhví - až po jednodušší transplantaci jater. No dobře, to možná ne, ale jinak úplně všechno.

My se dnes podíváme na desku Rough And Ready, kterou Beck nahrál v době svého směřování k hardrocku. I když s jistými náznaky funku a soulu. Ale to by nebyl Beck...

Na této nahrávce (stejně jako na následujícím albu s prostým názvem Jeff Beck Group) hrál na bicí Cozy Powell, tedy hráč naopak dost vyhraněného a v podstatě neměnného stylu. Pokud bych zůstal u toho "nářaďového" přirovnání, nabízí se zde třeba... sekera. Anebo spíš kladivo - tak se totiž dokonce jmenovala jeho vlastní kapela z poloviny 70. let (Cozy Powell`s Hammer). Tohoto hráče určitě netřeba představovat, neboť hrál snad s každou druhou anglickou kapelou. A de facto u všech nasadil svůj "podpisový" styl - těžkotonážní, hutný a razantní. Prostě kladivo. Je ovšem zajímavé, že právě na obou deskách Jeff Beck Group z tohoto stylu asi nejvíce vybočil. Že by inspirace chameleonem Beckem...? 

Na albu tak najdeme kromě tvrdých rockových doprovodů i zajímavé breaky (jako například v mezihře skladby Situation), uvolněné podkreslování na kotle v Max´s Tune, nebo změnu rytmu z osmin do triolového double timu v závěrečné Jody. Zvuk i feeling je zde na Cozyho Powella až nezvykle odlehčený. 

Tato nahrávka prostě jako by potvrzovala, že kombinace protikladů může nejen fungovat, ale navíc i přinášet velice zajímavé výsledky.


ENG

McGyver & the hammer

Jeff Beck Group - Rough And Ready - 1971
drums: Cozy Powell


Jeff Beck is interesting for one thing - apart from the fact that he is one of the best guitarists in the world - and it is that´s impossible to guess at what style his next record will be. After all, what styles he played: he started with blues and light psychedelia, then took it through hard rock to fusion and pure jazz rock (which I think suited him the most), then turned to "commercial" pop, bounced back to rock and roll and film music, and ended up with some kind of "future-guitar-techno" - or whatever you call it. In this context, I think of a Swiss knife that has perhaps a thousand different tools and can do basically everything: from cutting, through grinding, sawing, screwing, opening bottles - to a simpler liver transplant. Well, maybe not, but otherwise everything.

Today we take a look at the album Rough And Ready, which Beck recorded at the time of his move to hard rock. Although with some hints of funk and soul. But it wouldn't be Beck...

On this record (as well as on the following album with the simple title Jeff Beck Group) Cozy Powell played the drums - a player with a very fixed and essentially unchanging style. If I stay with the "tool" comparison, there is ... an ax. Or rather a hammer - that's even the name of his own band from the mid-70s (Cozy Powell`s Hammer). There is definitely no need to introduce this player - he played with almost every second English band. And he used his "signature" style in everyone - heavy, powerfull and vigorous. Just a hammer. However, it´s interesting that his style on both records with Jeff Beck Group was probably the most deviated from this standard. That inspiration from the chameleon Beck?

In addition to classic hard rock beats, the album also features interesting breaks (such as in the interlude of the song Situation), relaxed underdrawing on the toms in Max´s Tune, or a change of rhythm from eighths to a triplets double time in the final song Jody. The sound and feeling are unusually light for Cozy Powell.

In any case, this record seems to confirm that the combination of opposites can not only work, but also bring very interesting results.





Jeff Beck Group - Situation


Jeff Beck Group - Max´s Tune


Jeff Beck Group - I´ve Been Used


Jeff Beck Group - Train Train


© 2020 Paul Schenzer | 24.08.20




Oheň & voda
10.08.20


Kiss - Creatures Of The Night - 1982
bicí: Eric Carr


Do modré barvy laděný obal desky mě přivádí ke srovnání dvou bubeníků Kiss ze 70. a 80. let.
Tím první byl Peter Criss, který s kapelou hrál od samého začátku až do doby, kdy ho peníze a sláva učinily víceméně nepoužitelným. Stává se... Takže poté, co ho Anton Fig zastoupil na dvou studiových deskách (Dynasty a Unmasked), byl z kapely definitivně vyhozen. Jako náhradu nakonec Stanley se Simmonsem (jelikož Frehley se z důvodu peněz a slávy stal mezitím víceméně nepoužitelným) vybrali Erica Carra.
A tady se dostáváme k zajímavému momentu. Zatímco většina kapel hledá náhradníka stylově co nejpodobnějšího svému předchůdci - například u zástupců Phila Rudda u AC/DC můžeme mluvit de facto o klonování -  Kiss vybrali hráče, který představoval prakticky pravý opak! Prostě něco jako oheň a voda (zde ta inspirace obalem). A je asi jasné, kdo zastupuje který živel. Impulzivní Criss s odlehčeným feelingem je jako plápolající plamen, zatímco tvrdý a těžkotonážní Carr působí jako mohutný proud valící se vody. Nahrávky s Carrem jsou bytelnější a pevnější, nahrávky s Crissem mají zase jiskru a švih. Criss je hravý, Carr je nekompromisní. Criss běží v lehkých tretrách, Carr pochoduje v armádních botách.
Creatures je druhá deska, kterou Eric Carr s Kiss nahrál, a představuje jeho absoutní vrchol. Při poslechu téhle nahrávky se mi vybavuje něco jako tank Leopard uzpůsobený pro závody ve sprintu na čtrvt míle. Prostě neskutečná síla kombinovaná s energií a hbitostí.
Album je také zajímavé opravdu širokým spektrem rytmů a temp: od rovného doprovodu titulní skladby ve středním tempu, přes swingující triolovky Saint And Sinner a Danger, pomalou I Still Love You ve 12/8 taktu, až po valivou "fotbalovou" hymnu I Love It Loud. V každé skladbě jsou ke slyšení jak zajímavé doprovodné rytmy, tak i breaky.
Zvuk bicích na této desce je navíc tak dokonalý, že se ho nebojím označit za jeden z vůbec nejlepších.
Když se tedy vrátím k původnímu přirovnání, tohle je opravdu protržená přehrada - nechte se strhnout tímto mohutným rockovým proudem!


ENG

Fire & Water

Kiss - Creatures Of The Night - 1982
drums: Eric Carr


The blue-toned cover of this album brings me to a comparison of two Kiss drummers from the 70's and 80's.
The first was Peter Criss, who played with the band from the very beginning until money and fame made him more or less unusable. It happens... So after Anton Fig replaced him on two studio records (Dynasty and Unmasked), he was definitely fired from the band. Then Stanley and Simmons (as Frehley became more or less unusable due to money and fame) chose Eric Carr as the new drummer of Kiss.
And here we come to an interesting moment. While most bands try to choose substitutes as similar as possible to their predecessors - for example in the case of Phil Rudd's alternates for AC/DC, one can almost speak of cloning - Kiss chose a player who was almost the exact opposite! Just something like fire and water (here's the inspiration by the cover). And it is probably clear who represents which element. The impulsive Criss with a light feeling is like a blazing flame, while the hard and heavy Carr acts like a mighty stream of water. The records with Carr are more flattering and stronger, but the records with Criss have a certain spark and swing. Criss is playful, Carr is uncompromising. Criss runs in light sneakers, while Carr marches in army boots.
Creatures is the second record of Kiss with Eric Carr and represents his absolute pinnacle. Listening to this record, I just think of something as a Leopard tank adapted for a quarter-mile sprint race. Simply unbelievable power combined with energy and agility.
Album is also interesting for a really wide range of rhythms and tempos: from the medium straight rhythm of the title track, through the swinging Saint And Sinner, the slow I Still Love You in 12/8 rhythm, to the rolling "football" anthem I Love It Loud. In each song, you can hear both interesting rhythms and original breaks.
What's more, the sound of the drums is so perfect that I'm not afraid to call it one of the best.
So, going back to the original analogy, this is a really broken dam - let yourself be swept away by this mighty rock waterflow!





Kiss - Creatures Of The Night


Kiss - Danger


Kiss - Killer


Kiss - I Love It Loud


© 2020 Paul Schenzer | 10.08.20




Malý krok & velký skok
27.07.20


Bad Company - Bad Co. (I) - 1974
bicí: Simon Kirke


V souvislosti s Bad Company se mi vždycky vybaví ten známý Armstrognův "měsíční" citát o malém kroku pro člověka a velkém skoku pro lidstvo.
Vezměte to z tohoto pohledu: jsou spousty kapel, které snaží o co největší tvrdost, rychlost, náročnost, sugestivitu a tak dále. Prostě obrovská snaha zapůsobit a strhnout pozornost. A vedle toho jsou tu Bad Company, jejichž hudba plyne, jako kdyby se nesnažili vlastně vůbec o nic. To je jistě zajímavý kontrast, a podle všeho i důvod jejich úspěchu.

Zatímco kapela jako celek působí značně uvolněně, rytmus bicích Simona Kirka je velmi bytelný, a tvoří opravdu pevný základ celé stavby. Kromě této jistoty zaujmou ještě dva další faktory: velmi "zklidněný" feeling - s Keithem Moonem by Bad Comany skutečně asi moc nefungovali :) - a naprosto jedinečný zvuk. Ten je přímo krystalicky čistý, dalo by se říct až diamantově vybroušený, přitom si však zachovává ryze akustický charakter, současně ale za vysoké průraznosti. Kombinace teoreticky téměř nemožná, přesto však zde dosažená. Jedná se tak určitě o jeden z vůbec nejlepších soundů bicí soupravy. Možná ten vůbec nejlepší...?

Hra je přímočará a velmi přehledná, přičemž je zcela evidentní, že spíše než na efekt klade Simon Kirke důraz na funkčnost. Když srovnáme rytmický feeling třeba s Grand Funk (viz předminulý díl), jejichž poslech je jako jízda šinkanzenem řízeným nadopovaným strojvůdcem, působí Bad Company spíš jako plavba výletním parníkem po klidné hladině jezera.

Na albu zaujmou jak precizní rovné rockové doprovody (například v Movin' On) tak i špičkově zahraný shuffle - tím je hned první skladba Can't Get Enough. Breaky jsou prosté a čitelné, nepostrádají však určité principiální nápady. Celkově vzato vzorové bicí pro písničkový rock.

Když to shrneme, Bad Company zkrátka nejsou kapelou, která bude atakovat všechny vaše smysly, ohromovat virtuozními výkony nebo jakýmkoliv druhem okázalosti. Přesto - anebo snad právě proto, jak se tak říká - to skvěle funguje. Někdy zkrátka i malý krok pro hudebníka může být velkým skokem pro posluchače :)


ENG

Small step & big leap

Bad Company - Bad Co. (I) - 1974
drums: Simon Kirke


In relation with the Bad Company, I always remember the well-known Armstrong's "lunar" quote about a small step for man and a big leap for mankind.
Take it from this point of view: there are a lot of bands that strive for the greatest possible difficulty, speed, suggestiveness etc. Just a huge effort to impress and attract attention. And besides, there are the Bad Company, whose music flows as if they didn't really try for anything. This is certainly an interesting contrast, and apparently the reason for their success.

While the band as a whole seems very relaxed, the rhythm of Simon Kirk's drums is very solid, and forms a really durable foundation for the whole building. In addition to this certainty, there are two other factors: a very "calmed" feeling - Bad Company probably wouldn't work very well with Keith Moon :) - and a completely unique sound. It is directly crystal clear, one could say diamond cut, but at the same time its retains a purely acoustic character, with a very high attack. This is definitely one of the best drum kit sounds ever. Maybe the best one ever...?

The play is straightforward and clear, and it is quite obvious that Simon Kirke emphasizes functionality rather than effect. When we compare the rhythmic feeling with, for example, Grand Funk (see the previous episode), the listening of which is like riding a shinkansen controlled by a doped driver, Bad Company seems more like a cruise on a steamer on the calm surface of the lake.

On the album we can find both precise straight rock beats (for example in Movin 'On) and top-notch shuffle (Can't Get Enough). Breaks are simple, but they do not lack certain principled ideas.

To sum it up, Bad Company is simply not a band that will attack all your senses, amaze with virtuoso performances or any kind of pomp. But it still works. Sometimes even a small step for a musician can be a big leap for listeners :)





Bad Company - Can´t Get Enough


Bad Company - Rock Steady


Bad Company - Movin´ On


© 2020 Paul Schenzer | 27.07.20




Případ záhadného obalu
13.07.20


Kiss - Love Gun - 1977
bicí: Peter Criss


Jistě znáte to rčení o obalu a knize...
Tak si třeba představte, že si koupíte knihu, na jejíž obálce je pistole, nůž a kaluž krve. Budete nejspíš čekat nějakou hodně krvavou mafiánskou ságu na styl Kmotra, nebo minimálně detektivku drsné školy. Ale pak začnete číst, a zjistíte, že to je docela zábavná kniha o rodinném výletu na Mallorcu, přičemž největším krvákem je, že to jeden z výletníků přehnal na parníku s bloody Mary.

A takhle nějak může působit deska Love Gun. Obal navozuje dojem hodně tvrdého metalu (který navíc v té době ještě ani neexistoval ! :), ale obsah odpovídá spíš jen poněkud ostřeji naladěnému Rodu Stewartovi, který právě dostal výpis tantiém za předchozí rok, a zjistil, že několik miliónů chybí. Kiss zde prostě ukazují svoji melodickou tvář, hlásí se k odkazu Beatles, a konečně skládají i poctu soundu Phila Spectora - to konkrétně v poslední skladbě, jejíž zařazení na album je jednou z největších záhad 20. století. Celkově vzato zde tedy nutně nemusí jít o faktor zklamání - faktor překvapení se však dostaví zcela jistě.

Z hlediska bicích se zde setkáváme s naprosto typickým Crissem - tedy odlehčenými bicími s jazzovým feelingem, a vyloženě "Krupovskými" finesami. Notnou dávku všech těchto elementů přináší hned úvodní svižná píšeň I Stole Your Love (u níž se osobně Stanley přiznal k jisté inspiraci purplovským Burnem). Ve slokách však volí Criss, narozdíl od paiceovské rychlopalby, pouze poklidnější čtvrtky a osminy na kotle. Celá skladba má skvělý odpich, přičemž signifikatní jsou triolové vyhrávky v pauzách před refrény. Ve Frehleyho Shock Me stojí za zmínku pestrá rytmizace doprovodu ve slokách a zajímavé breaky v pauzách. I zde najdeme triolové vyhrávky, které se tak stávající typickým prvkem celého alba. Po zvukové stránce zaujme velmi příjemný, ryze akustický sound bicích.

Vrcholem alba je zcela určitě titulní píseň - melodicky perfektně vystavěná skladba s dokonale šlapajícím doprovodem ve swingujících triolách - která nikoliv náhodou jako jediná dlouhodobě přežila. Když pomineme poslední píseň, která je - zejména bráno prizmatem rockových příznivců - opravdu jen pro otrlé, jedná o solidní písničkovou desku, která sice nemá takovou sílu ani sugestivitu jako ezrinovský Destroyer, ale udržuje slušný standard - neurazí, a místy dokonce i nadchne. Ještě kdyby s obsahem ladil ten obal... :)


ENG

The case of the enigmatic cover

Kiss - Love Gun - 1977
drums: Peter Criss


Surely you know the saying about the cover and the book ...
So imagine, for example, that you buy a book with a pistol, a knife, and a pool of blood on the cover. You will probably be waiting for some very bloody Mafia saga in the style of Godfather, or at least a rough school detective. But then you start reading, and you find out that it's a pretty fun book about a family trip to Mallorca, with the biggest bleed being that one of the cruisers exaggerated with a bloody Mary.

And this is how the Love Gun album can look like. The cover gives the impression of a lot of really heavy metal (which didn't even exist at the time! :), but the content is more in line with the somewhat sharper mood of Rod Stewart, who just got a list of royalties for the previous year, and found that few millions are missing. Kiss simply shows their melodic face here, subscribes to the Beatles legacy, and finally they pay tribute to the Phil Spector sound - specifically in the last song, whose inclusion on the album is one of the greatest mysteries of the 20th century. Overall, this is not necessarily a disappointment factor - but the surprise factor will come.

From the point of view of drums, we meet here with a completely typical Criss - light drums with a jazz feeling, and clearly "Krupa" finesse. A significant dose of all these elements is brought by the very fast-paced song I Stole Your Love (with which Stanley personally confessed to a certain inspiration from Purple´s Burn). In the verses, however, Criss, unlike Paice's rapid fire, chooses only calmer quarters and eighths on toms. The whole song has a great drive, while the triplets breaks before the choruses are significant. In Frehley's Shock Me, it is worth mentioning the varied rhythms in the verses and interesting breaks. Here we find again a triplets breaks, which thus become a typical element of the whole album. In terms of sound, it captures the very pleasant, purely acoustic sound of the drums.

The highlight of the album is definitely the title song - great composition based on swing rhythm. It is no coincidence that this song was the only one to survive for a long time. Leaving aside the last song, which is - especially taken through the prism of rock fans - really only for the tough, it's a solid song collection that doesn't have as much strength and suggestiveness as the Ezrin´s Destroyer, but maintains a decent standard - it doesn't offend, and sometimes excites. Even if the cover not quite matches the content ... :)





Kiss - I Stole Your Love


Kiss - Shock Me


Kiss - Love Gun


Kiss - Then She Kissed Me (to je ta poslední...)
Varování ministerstva: poslech této skladby může rockovým příznivcům způsobit šok!

© 2020 Paul Schenzer | 13.07.20







instagram.com/paulschenzer

ŠKOLA ROCK DRUMS - POPIS & UKÁZKY

www.schenzer.com

O nákupu

Jak nakupovat
Cena dopravy
Obchodní podmínky
Ochrana osobních údajů

Kontakt

e-mail: info@rockdrums.cz

© 2018 ROCK DRUMS | www.rockdrums.cz | info@rockdrums.cz E-shop ROCK DRUMS